Katalog produktů a služeb > Turistické atraktivity > Českokrumlovsko > Region > Religiózní památky

Kostel sv. Mikuláše - Boletice

Kostel sv. Mikuláše Boletice, foto Archiv NPÚ

38229 Boletice u Českého Krumlova
Kontakt: Farnost Kájov

Telefon: +420 380 709 411
Fax: +420 380 709 409
Mobil: +420 605 135 579

E-mail: kostelkajov@seznam.cz
WWW: www.ckrumlov.cz/svMikulas

Poloha: Českokrumlovsko
Typ: Religiózní památky

Poloha na mapě


Další informace:


Kostel sv. Mikuláše - původně románský z 2. poloviny 12. století (obdélná loď, hranolová věž). Presbytář, sakristie a zastřešení věže na krakorcích pozdně gotické z konce 15. století, strop z roku 1892.

Dopravní dostupnost:
Autobus - linky ve směrech : Boletice, Český Krumlov



Lokace


Kostel sv. Mikuláše leží asi 10 km západně od Českého Krumlova. Nachází se v obci Boletice, která patří do Vojenského výcvikového prostoru Boletice a jsou přímo sídelním útvarem.




Původ názvu


Název obce je pravděpodobně odvozen od slovanského obyvatelstva z kmene Boleticů, kteří zde měli své slovanské sídliště.




Popis objektu


Kostel sv. Mikuláše Boletice, foto Anna Bauerová Kostel sv. Mikuláše Boletice, foto Anna Bauerová Kostel sv. Mikuláše Boletice, foto Anna Bauerová Kostel sv. Mikuláše Boletice, foto Ladislav Pouzar Kostel sv. Mikuláše Boletice, foto Ladislav Pouzar

Kostel stojí uprostřed zdevastovaného hřbitova na výšině zvané Olymp, jihovýchodním směrem od vlastní, dnes už neexistující vesnice. Na severní straně kostela stála fara ze 17.století, na západě pak byla budova školy z roku 1722, oba objekty byly v letech 1969-1970 demolovány. Dnes zde můžeme nalézt zbytky těchto objektů v podobě ruin a zbytky zdí.

Původně románský kostelík, čtvercového typu o rozměrech 5,90m široký, 6.85m dlouhý s jednoduchým křížovým klenutím z cihel a kamene, jemuž odpovídají 2 opěrné pilíře, žebra jsou hmotná, skosená vybíhají ve formě konzol ze zdí a končí ve svorníku zdobeném pětilistou rožmberskou růží. Triumfální oblouk je lomený, s rohy skosenými, přerušený románskou plotnou.
Do sakristie vedou staré železné dveře s kruhem v kamenném ostění z konce 15.století. Okna jsou zakončena v ostrém úhlu. Naproti tomu pochází zdivo lodi 11.8m dlouhé a 6.1m široké, z doby románské jak dokazuje konzolka na vnější zdi nad schodištěm a zakulacená úzká okénka na severní i jižní straně. Zeď s triumfálním obloukem není vázána s lodí.

Ještě zachovalejší je věž, stojící v průčelí kostela. Je čtyřstranná o čtyřech poschodích, z nichž přízemní je sklenuto do kříže a je osvětlenou jen malým okénkem. Ve dvou vyšších patrech jsou sdružená okénka a to v 3 a ve 4, dělená žulovým sloupkem s kostkovými zaokrouhlenými hlavicemi a patkami, ty jsou dekorované hrubě nebo hladce. Do přízemí a prvního patra věže na rozích žulovými kvádry roubené vedou dveře z lodi a kůru, jejichž ostění do půl kruhu je sklenuto z menších kvádrů. Ve věži se nacházely 3 zvony, z nichž největší zasvěcený sv.Markétě byl zhotoven v roce 1624, v malé věžičce byl zvonek. Střecha je původního valbového tvaru s vysedlými dřevěnými krakorci.
Nynější strop je po rekonstrukci z roku 1992, podle vzoru táflového stropu z roku 1892 (který byl zhotoven podle původního z 18.století). Dřevěný hudební kůr již neexistuje.



Na levé straně presbytáře byla přistavěna sakristie, založená původně jako samostatná kaple, pravděpodobně z 15.století, se síťovou klenbou podle vzoru milevského kostela sv.Jiljí, spočívá na konzolách zdobených lidskými, zvířecími a listovými tvary, upomínající na sakristii krumlovskou, polenskou a černickou. Je zakončena do osmihranu. Žebra jsou žlábkovitě vykroužena, svorníky jsou hladké, ve východním čele stávala stará kamenná mensa. V severní zdi sakristie je lavabo s odvodňovacím kanálkem. V západním obvodu sakristie je zazděný nepůvodní portál vstupu z exteriéru. Pod sakristií byla umístěna hrobka. Na jižní straně kostela, na rozích římsy jsou ve způsobu konzol umístěny dvě, ve tvaru medvědích hlav.
V novější době byly v kostele odkryty nástěnné malby v presbytáři a lodi. V kostele byly umístěny tři oltáře z roku 1757, zbyla jen torza. Kazatelna při vchodu do sakristie byla dřevěná.




Stavebně historický vývoj


Kostel sv. Mikuláše Boletice, foto Anna Bauerová Kostel sv. Mikuláše Boletice, foto Ladislav Pouzar Kostel sv. Mikuláše Boletice, foto Josef Seidel, Archiv NPÚ Kostel sv. Mikuláše Boletice, foto Anna Bauerová Kostel sv. Mikuláše Boletice, foto Josef Seidel, Archiv NPÚ Kostel sv. Mikuláše Boletice, foto Ladislav Pouzar Kostel sv. Mikuláše Boletice, foto Ladislav Pouzar

Boletický kostel sv. Mikuláše jehož původ se klade na konec 12.století, je považován za nejstarší památku jižních Čech.

Kostel je jednolodní, plochostropý, s hranolovou věží v západním průčelí s podvojnými sdruženými románskými okénky ve dvou horních patrech. Ukončená byla závěrem, který se jako jediný nedochoval. Rovněž zanikla původní románská panská tribuna s nástupem z exteriéru v úrovni prvního patra věže, kterou dokládají jen zbytky konzol v lodi.
V letech 1483 - 1498, byl kostelík už majetkem pánů z Rožmberka, byl původní románský závěr nahrazen pravoúhle ukončeným presbytářem, sklenutým jedním polem křížové klenby s kamennými žebry a svorníkem ve tvaru pětilisté růže. Poněkud zvýšeno bylo v této stavební fázi též zdivo lodi a upraveny byly i okenní otvory, na počátku 15.století byla také přistavěna trojboce ukončená sakristie, sklenutá síťovou klenbou s cihelnými žebry na dekorativních kamenných konzolách. Dochovaná oltářní menza naznačuje, že sakristie zřejmě zároveň sloužila jako kaple. V souvislosti s touto úpravou byla zároveň rozšířena okna kostela. Sakristie je podsklepená a tento valeně sklenutý prostor sloužil jako kostnice.
V průběhu druhé poloviny 15. století byl kostel a jeho mobiliář obnoven. Z této doby pochází patrně i krov věže, jenž je základem vysoké valbové střechy, předsazené před líc zdiva na dřevěných krakorcích.

V letech 1623 – 1625 předpokládáme opravy či dokonce vylepšení kostela a to podle nalezených nástěnných maleb. V roce 1674 nechal opat Ungar pořídit podrobné soupisy. Z boletické farní pamětnice se dovídáme, že kostel sv.Mikuláše byl pokryt taškovou krytinou, mel kamennou věž neboli kampanilu, byl obklopen prostorným hřbitovem obehnaným zdí, poblíž stála fara postavená částečně v r. 1673 s okny na jih a východ. Ve velké věži se nacházely tři zvony, z nichž největší, zasvěcený sv.Markétě, byl zhotoven v roce 1624, v malé věžičce pak zvonek. Uvnitř kostela byly umístěny tři oltáře, hlavní byl zasvěcen sv.Mikuláši, patronu kostela, v pravé části kostela se nacházel oltář sv. Anny, v levé pak sv.Panny Marie, kazatelna při vchodu do sakristie byla dřevěná, jednoduše zhotovená, v roce 1674 byl nad starobylou křtitelnicí na železném plechu vymalován sv.Jan Křtitel křtící Ježíše Krista.V letech 1683-85 byla na dvoře fary kopána z příkazu opata nová studna.Přibližně ve třetí čtvrtině 17.století byla ke kostelu přistavěna předsíň a kostel byl nově omítnut.
V roce 1714 byl zřízen nový kazetový strop kostelní lodě truhlářským mistrem Adamem Hoffmannem z Krumlova. Za p.Desideria Moczehrada byly v roce 1736 v kostele instalovány nové varhany.
Z roku 1722 máme také první zprávu o budově školy, která v blízkosti kostela stála.
V roce 1785 se boletický kostel stává majetkem Schwarzenberků, kteří se podílejí na údržbě kostela.
Zřejmě kolem roku 1800 byl znovu obnovován vnější plášť stavby a závěr presbytáře byl opatřen edikulou. Na této barokně klasicistní edikule byly umístěny nápisové desky se jmény zemřelých.
V 19.století bylo přistavěno nové schodiště na kůr, vyměněn krov nad lodí a kněžištěm, okna byla opatřena barevnými vitrážemi. Vnější plášť kostela byl opakovaně opravován.
V letech 1913-14 proběhla renovace chrámu. Již před tím byl rozšířen kůr, opatřeny nové varhany a opravován strop. V této době již byly vídeňskou Centrální komisí stanovovány památkářské podmínky pro prováděné opravy. V kostele byl zaveden elektrický proud a umístěn hromosvod.
Interiér kostela je opatřen bohatou středověkou malířskou výzdobou z roku 1300, velmi pravděpodobně celoplošného rozsahu, tak jak se již ukázalo v kněžišti. Další mladší malířská výzdoba menšího rozsahu pochází z roku 1623 a let těsně následujících.
Mobiliář kostela byl převážně barokní, zahrnoval však i několik středověkých plastik, které se dochovaly v Okresním vlastivědném muzeu v Českém Krumlově a v Alšově jihočeské galerii na Hluboké. Ostatní církevní předměty jsou ukryty v českobudějovickém muzeu a v českokrumlovském zámku. Ostatní pak byl nenávratně zašantročen nebo zničen.
Vytvoření vojenského újezdu, které má počátek bezprostředně po odsunu Němců, nastartovalo proces postupné devastace památky. Nezabránila jí ani poslední oprava kostela, která se uskutečnila ještě v roce 1956. Největší škody na objektu vznikly v 60. až 80.letech 20.století, kdy se na nich hlavně podíleli příslušníci Československé lidové armády, a pak také vojáci sovětských okupačních vojsk.
Výsledkem bylo zničení mobiliáře, všech oltářů, varhan, kruchty, bylo strženo šnekovité schodiště a došlo k celkové devastaci hřbitova, fary, školy dokonce i márnice. Podlahy a oltářní menzy byly v téměř celém rozsahu rozkopány hledači pokladů, kterým neušla ani kostnice pod sakristií, nemalá část tohoto materiálu z dlažeb a oltářních menz byla ztracena, poslední případ je evidován z roku 2004.Výrazně byla poškozena střešní krytina a téměř zcela byl zničen strop nad lodí, stejně jako dřevěná konstrukce podlah i schodišť ve věži. Nástěnné malby byly vážně narušeny letitým zatékáním, místy otlučeny. Z větší části jsou ovšem dosud překryty tvrdou omítkou s obsahem cementu z počátku 20.století, která potencuje jejich spontánní destrukci.

Záhy po listopadu 1989 byly zahájeny práce na záchraně kostela. Byla opravena stará prejzová krytina věže i novodobá krytina ostatních částí stavby z pálených tašek bobrovek.
Byl proveden detailní průzkum celého vnějšího pláště stavby, celoplošně sejmuty narušené omítkové vrstvy z tohoto století, provedené na bázi vápenocementové omítky. Na základě výsledků průzkumu byl celý kostel opatřen replikou raně barokní fasády, provedené v čistě vápenné technologii a se zachováním všech fragmentů starších omítkových vrstev.
V lodi kostela byl osazen dřevěný kazetový strop, který byl zhotoven na základě několika dochovaných původních barokních polí a archivní fotodokumentace kostela
V kněžišti kostela byly ze všech třech stěn sejmuty novodobé vápenocementové omítky. Celoplošně dochovaná středověká malířská výzdoba byla fixována, v partiích nejvíce zdevastovaných dlouhodobým zatékáním sejmuta a připravena pro zpětné osazení.
V sakristii byly osazeny vybourané gotické klenební konzoly včetně čtyř odcizených volných replik konzol.
Ve věži byly doplněny chybějící dřevěné podlahy a schodiště a bylo opraveno točité schodiště v severním schodišťovém přístavku. Byly vráceny také původní gotické dveře do sakristie, které byly uloženy v krumlovském muzeu.
Aby se zabránilo „nezvaným návštěvám“ byl vstup kostela v roce 2005 zabezpečen dřevěnými vraty, které sice neodpovídají typu kostela, nicméně účel, prozatím plní.




Významné architektonické detaily


Hmota objektu, krov věže, okna, všechny portály, povrch zdiva s gotickými omítkami ve starší vrstvě a s původní románskou povrchovou úpravou, v nejstarší vrstvě v exteriéru tak v interiéru, zejména ve věži. Triumfální lomený oblouk v presbytáři, síťová klenba podle vzoru milevského kostela sv.Jiljí. Románská konzolka nad schodištěm u věže, sdružená románská okénka ve dvou patrech ve věži, zazděný vchod na panskou tribunu, střecha valbového tvaru vysazená na krakorcích. Kamenné ostění z 15.století u gotických dveří vedoucí do sakristie, gotické konzoly – figurální, zoomorfní, listové, lavabo s odvodňovacím kanálkem na severní straně kostela. Klasicistní edikula na východní straně kostela. Barokní vstupní hřbitovní brána z roku 1663.

Typ nabídky: pro jednotlivce i skupiny




Historie kostela sv.Mikuláše a obce Boletice


Kostel sv. Mikuláše Boletice, foto Josef Seidel, Archiv ČKRF

Vznik kostela se předpokládá na konec 12.století, ale první písemná zmínka je z roku 1263, kdy král Přemysl Otakar II. ,aby zastavil moc rozpínající se české šlechty, věnoval tento kostel spolu se zlatokorunským klášterem církvi.

Ovšem osídlení v této oblasti je mnohem staršího data, je tu zmínka o slovanském osídlení, kmeni Boleticů, dále ve starší době železné, což dokládají nálezy menšího hradiště, pohřebních mohyl i několika žárových hrobů.

Boletice ležely na tehdy dost významné křižovatce obchodních stezek, to bylo také příčinou, že se už v období předkolonizačním staly centrem rozsáhlého zeměpanského újezdu. Boletice tvořily jakési správní středisko tohoto zeměpanského majetku, což dokládá nejen existence kostela, ale také hradu zvaného Raziberg, situovaného východně od kostela, po němž zbyly údajné příkopy a nepatrné zbytky zdiva.

Kostel se nenacházel přímo ve vsi, nýbrž jihovýchodně od ní na nevysoké vyvýšenině, což zvyšovalo jeho hajitelnost, náležel proto do kategorie kostelů ohrazených čili kostelců.
Nejstarší částí kostela je věž a zdivo lodi. V západní části lodi se nacházela tribuna. Na tribunu se vcházelo z věže – i to napovídá, že před darováním cisterciákům zde nebo na Raziberku sídlil zeměpanský úředník či jiný feudál, který uplatňoval ke kostelu vlastnická práva.

Tento boletický újezd, velmi řídce osídlený, zůstal i pro svou odlehlost korunním majetkem spolu se severněji položeným Netolickem i po polovině 13.století, kdy většina jižních Čech se dostala královskými výsluhami či sprostými úchvaty do vlastnictví šlechty, jako byly Vítkovci, nebo Bavoři ze Strakonic. Aby tyto zbytky zabezpečil a zároveň omezil moc rozpínající se šlechty, nadal jimi v roce 1263 král Přemysl Otakar II. nově založený klášter cisterciáků Zlatá Koruna. Zachovala se fundační listina, jíž je klášteru darován právě náš boletický újezd, který předtím daroval Václav I. zvíkovskému purkrabímu Hirzovi, uvnitř měl újezd obsahovat kromě Boletic označených jako praedium, tj.statek, ještě vesnice Křenov, Kladné, Záhorné a Kájov, rovněž se mluví o vrchu Hradiště u Boletic, což by mohl být již zmiňovaný Raziberk.

Po nešťastné bitvě na Moravském poli byla existence kláštera na vážkách, nicméně již v roce 1281 potvrdil všechna jeho darování Ota Braniborský, v roce 1284 pak sám Václav II.
V dalším období sahajícím až do výbuchu husitské revoluce, tvořily Boletice pevnou součást rozsáhlého klášterního velkostatku, bylo zde dokonce sídlo rychty, do níž patřily ještě vsi Dolany (Dolern), Býlovice, Podvoří (Podwurst), Beníkovice (Penkelitz), Český a Německý Křenov (Krenau), Záhorkov (Ahorn), Lazec (Losnitz), Dobrkovice (Turkowitz), Kladné (Kladen), Přelštice (Scholsnitz) a Hořičky (Horwitzl), většinou vznikly jako výsledek kolonizační horlivosti cisterciáků a spadaly do farního obvodu našeho kostela. O něm je vlastně vůbec první zmínka v pramenech až v roce 1293, kdy v jedné klášterní listině vystupoval jako svědek boletický plebán Jindřich.Od roku 1369 je pak zdejší fara zmiňována v registrech papežských desátků.
Kupodivu se až do prvního desetiletí 15.století nedovídáme nic o prezentaci nových farářů, třebaže knihy konfirmační byly vedeny již od poloviny 14.století, snad tu hrála nějakou roli odlehlost fary či její podřízenost zlatokorunským opatům jako patronátní i pozemkové vrchnosti. K důležité změně v právním postavení našeho farního kostela, alespoň na papíře, došlo v roce 1400, kdy papež Bonifác IX.na žádost opata Arnolda ho spolu s dalšími farami v Netolicích, Chvalšinách, Kájově a Černicích inkorporoval ke klášteru, tj. dal opatu právo ho obsazovat vlastními řeholníky, které pak mohl libovolně odvolávat či vyměňovat.

Majetkové poměry boleticka se radikálně změnily husitskými válkami, během nichž se celého klášterního panství zmocnil z titulu ochrany a zástavní držby Oldřich z Rožmberka. Klášter byl během roku 1420 dvakrát dobyt a poničen husity. Ničení kláštera se účastnili i poddaní z Boletic.
Třebaže se cisterciáčtí mniši urputně snažili vymanit z područí chamtivých Rožmberků, konečného úspěchu nedosáhli, naopak za slabého Vladislava Jagellonského získali bratři Vok a Petr z Rožmberka od krále zeměpanská práva nad klášterem a v roce 1513 držbu většiny klášterních statků do dědičného vlastnictví, zatímco klášter měl být odškodněn peněžitým příspěvkem na obnovu klášterních budov a pak pravidelnými naturálními dávkami. Co se týče Boletic, podle krumlovských register z roku 1445 zde bylo 26 osedlých, většinou s českými jmény.
Třebaže s celou rychtou přešli pod rožmberskou vládu, patronátní právo spolu s vlastnictvím kostelního nadání zůstalo i nadále klášteru. Ovšem ten byl v pohusitském údobí v tak zuboženém stavu, kdy jen s obtížemi sháněl prostředky na obnovu klášterních budov, takže ty vůbec nezbývaly na obnovu čí znovuvýstavbu jednotlivých farních kostelů, kterážto povinnost zákonitě připadla pozemkové vrchnosti Rožmberkům, kteří byli současně i „ochránci“ kláštera. Jejich dominium však procházelo těžkou finanční krizí, z níž se dostalo teprve na konci 15. století, teprve potom mohli rožmberští Vok a Petr rozvinout na svých panstvích novou stavební aktivitu, jež se nevyhnula ani kostelům ležícím na zlatokorunském klášterství.
V letech 1471 – 1485 zde byl znovu postaven poničený kostel v Kájově, v roce 1488 byla dokončena stavba kostela v Polné, v letech 1487 – 1507 byl sklenut chrám ve Chvalšinách, ve stejnou dobu byl přestavěn také farní kostel v Černici a v letech 1483 – 1498 byl prý kostel, podle odpustkových listin Jana kardinála aragonského, pozdně goticky rozšířen o nový presbytář a sakristii.
I ze 16.století máme o boletickém kostele málo zpráv. V roce 1501 byla boletická fara neobsazena a duchovní správu vykonával kájovský plebán a v roce 1614 P.Benedikt. Oba byli patrně světskými kněžími, neboť zlatokorunský klášter procházel v 16.století, zejména v jeho druhé polovině, těžkou krizí, kdy stál díky úsilí Viléma z Rožmberka téměř před zánikem.
V letech 1576-1592 nebyl dokonce obsazen opatský úřad. Teprve odchodem Rožmberků z Krumlova Zlaté Koruně odlehlo, třebaže spory o bývalé klášterní statky s císařskými úředníky a později s Eggenberky nikdy neutichly.
Opatům Ondřeji Pachmannovi (1623-1637), Janu Dětřichovi Bentiovi (1637-1661) a zejména Matěji Aleši Ungarovi (1668-1701) se byť v nelehkých podmínkách třicetileté války a poválečné recese hmotné a duchovní poměry kláštera podařilo stabilizovat, obnovit jeho stavební stav a dokonce rozšířit pozemkový majetek V této době se podařilo opravit a vylepšit kostel, soudíme tak z nástěnných maleb, objevených počátkem 20.století, v presbytáři a nad vchodem sakristie, jež byly opatřeny daty 1623 a 1625.

Z roku 1722 je také prvně zmiňována poblíž fary škola s jedním učitelem. V letech 1737-1754 byl farářem Raimund Müller, za něhož bylo ve farském dvoře postaveno několik hospodářských budov.
Vlna rušení „neužitečných klášterů“ za vlády osvíceného císaře Josefa II. se posléze nevyhnulo ani zlatokorunskému, jenž se v 18.století definitivně zkonsolidoval a prožíval období hospodářského a uměleckého rozmachu. Císařským nařízením z 10.listopadu 1785 byl zrušen. Klášterní panství pak ve veřejné dražbě koupil kníže Jan Schwarzenberg a připojil ho ke svému krumlovskému panství, čímž byl definitivně rozhodnut svár mezi klášterem a krumlovskou vrchností. Klášterní patronáty mezi něž patřily i Boletice, připadly rovněž Schwarzenberkům. Pravděpodobně v souvislosti s tím, vznikl v červnu 1788 inventář boletické farnosti zachycující veškerý mobiliář a zařízení jak kostela, tak i fary.
Podle inventáře z roku 1797 se dozvídáme, že v té době již existoval vodovod, který přiváděl vodu do fary i do školy
V roce 1841 vyšla podle Sommera topografie, která uváděla polohu a počet obyvatel obce. V roce 1853 farář Vojtěch Janko nechal vyhotovit velmi podrobný inventář jak fary, tak i kostela s podrobným popisem.
V roce 1908 farář Tomáš Gaist byl vůbec posledním duchovním správcem. V letech 1913-14 proběhla další renovace kostela, tentokrát na popud a za dozoru centrální památkové komise.
Po první světové válce kdy byly rozlity kostelní zvony, byly u budějovického zvonaře Pernera pro boletický chrám zhotoveny 3 zvony. V roce 1937 byl kostel elektrifikován a opravena střecha.
V dubnu 1942 byly zvony opět sňaty, aby se tak podpořilo válečné úsilí Třetí říše, zůstaly však zachovány.
Po válce bylo německé obyvatelstvo vysídleno, starý farář Gaist však byl z odsunu vyňat a dožil v nedalekém Kájově, při odchodu odvezl z opuštěného a dodnes neobsazeného kostela paramenta, bohoslužebné náčiní a matriky. Z Boletic a celého prostoru rozprostírajícího se odtud jihozápadně až k Vltavě byl v roce 1947 vytvořen tzv. vojenský újezd. Samotné Boletice nebyly určeny k demolici, byla sem vložena posádka sídlo správy vojenského prostoru.




Legendy a vyprávění


Když zemřeli dva umínění a hádaví boletičtí sedláci, byli pohřbeni v hrobech vedle sebe. Každou noc lidé slyšeli, jak se oba mrtví na hřbitově stále proklínají a spílají si, a to tak hlučně, že se obyvatelé v okolí vůbec nevyspali. Zpráva o hádavých nebožtících se nesla po okolí a vesnice se stala předmětem posměchu. Starý farář se obrátil až do Říma s prosbou o radu. Odpověděl sám papež, že kříže v hlavách obou hrobů mají být obráceny k sobě zády. Od té doby zavládl na boletickém hřbitově klid a mír.