Katalog produktů a služeb > Turistické atraktivity > Český Krumlov > Archiv > Archiv významných kulturních akcí 2010

Výstava "Židovská synagoga - je otevřeno"

..

Příkrá 246
38101 Český Krumlov
Kontakt: Miroslav Páral

Telefon: +420 380 715 753
Fax: +420 380 715 753

E-mail: paral@virtual-gallery.cz
WWW: www.virtual-gallery.cz

Poloha: Český Krumlov
Typ: Archiv významných kulturních akcí 2010


Výstava „Židovská synagoga – je otevřeno“ je autorskou expozicí českokrumlovského sochaře Miroslava Párala (1955).
Téma deportace jej provází od útlého dětství. Poprvé toto zpracované téma představil veřejnosti v mnichovském SDLH (1998). Jednalo se kompozici figurálních plastik s názvem „Vyhnání z ráje“. Židovská synagoga v Českém Krumlově se pro něj stala ojedinělou výzvou.
Výstava se koná pod záštitou místostarostky města Český Krumlov Ing. Jitky Zikmundové.



Výstava "Židovská synagoga - je otevřeno"

Termín Od - Do
18.07.2010 - 29.08.2010   (St-Ne) 10:00 - 17:00

..

Židovská synagoga v Českém Krumlově se Miroslava Párala stala ojedinělou výzvou. V letošním roce jsou zde pozastaveny stavební a restaurátorské práce, prostor je vyklizený, prázdný, zabezpečený střechou, okny a dveřmi. Interiér je syrový ve své paměti a pravdě, devastovaný časem.
Autor říká : tento čas je výjimečný, již se nebude v budoucnu opakovat, příští rok započnou restaurátorské práce na interiéru, tento se stane propříště krásným.
Přestože jsem práci na zde prezentované kolekci bronzových a litinových kufrů věnoval více jak tři roky svého života a do odlití šestnácti odlitků investoval částku 1.104.000,- Kč, dílo představuji ve stavu nedokončeném. Cílem mé práce je vytvořit pro budoucnost pomník s názvem „Omlouvám se všem deportovaným“ (v konečném počtu odlitků 24, každou hodinu se omlouvám).

Postupně vzniká holý koncentrát, memento, českokrumlovský památník věnovaný všem odsunutým, deportovaným lidem této planety, všem lidem bez rozdílu ras a vyznání. Památník má vyzývat politiky, aby neopakovali chyby politiků předešlých, aby se nesnažili otevírat historii lidstva a tuto měnit, aby se z historie lidstva pouze učili býti lepšími. V letošním roce, 65 let od konce 2. světové války se pro představení tohoto projektu budova synagogy v Českém Krumlově přímo nabízí.

Další informace: Pozvánka na vernisáž [PDF 253 kB]




Geneze vzniku pomníku s názvem: "Omlouvám se všem nuceně deportovaným."





Stalo se


.. .. ..

Narodil jsem se v roce 1955, deset let po konci 2. světové války, ze které Němci odešli poraženi. Pozůstatky války mě jako dítě formovaly, s kamarády jsem si odmítal hrát na vojáky Rusy a Němce.
Poválečné „oko za oko, zub za zub“ se zdálo být logické, Benešovy dekrety umožnily Čechům po válce vyhnat Němce ze svého území.
Němci válku začali, zabrali české pohraničí a Čechy vyhnali – české majetky zabrali, odsunuli Židy do tzv. koncentračních táborů – židovské majetky zabrali.

Po odsunutých Němcích zůstaly v českém pohraničí kufry, němí svědci na půdách domů.
I já kluk jsem se s takovým kufrem na půdě setkal a otevřel jej v touze najít poklad. Kufr byl prázdný, však plný bolesti, zmaru, nemohoucna.
Podobný zmar a nemohoucno jsem prožil jako třináctiletý, když mou republiku okupoval ruský agresor. Na krumlovském náměstí stály ruské tanky a svými kovovými pásy ničily historickou dlažbu. Z místního rozhlasu radnice se dokola opakovala naléhavá otázka směrovaná k prostému a zmatenému ruskému vojáku: „Zná tvoje matka, že okupuješ československé děti?“, posléze rozhlas umlkl, umlkl i protestující lid. Agrese, okupace byla velmocemi akceptována, tolerována, jakoby se nic závažného nestalo, velmoci se dohodly.

Uplynulo mnoho let, Česká republika se vymanila z ruského vlivu, připravovala se na vstup do Evropské unie. Němci se omluvili Čechům za útrapy 2. světové války, Češi Němcům za jejich vyhnání. Všichni se objímali a srdečně vítali nový začátek, „učiňme za minulostí tlustou čáru“, znělo ze všech stran.
Nic netrvá věčně. Bavorští, zejména mnichovští Němci začali stupňovat své požadavky na zrušení „Benešových dekretů“ (zákonem legalizujících poválečný odsun Němců z Čech a zabrání jejich majetku), „tlustou čáru“ rezolutně odmítli.
V této době jsem byl vyzván německou stranou, abych uskutečnil svou autorskou výstavu soch v Galerii SDLH v německém Mnichově.
Dříve jsem v Mnichově již několikrát vystavoval, nikoli však v SDLH, v domě, z kterého od konce války vycházejí veškeré revolty proti Benešovým dekretům a Čechům samotným.
Věci se ojediněle sešly v čase a prostoru.




Věci se sešly


.. .. .. .. ..

Výzvu k uspořádání výstavy jsem přijal jako životní výzvu, za příležitost vyjádřit se ke stavu věcí. Přišel čas na osobní vyrovnání se s dětským prožitkem, s kufrem na půdě po Němcích.
V hektickém čase jednoho roku vznikala jedna socha za druhou. Sochy bytostí, propojující zvířecí a lidskou anatomii, svírající, střežící si své kufry, své jediné, s výrazem bolesti, zmaru, nemohoucna, se tvořily samy. Já jejich vzniku pouze přihlížel a byl konsternován sílou jejich výpovědi. Kolekci soch jsem opatřil zavádějícím názvem „Vyhnání z ráje“.
Když jsem poprvé vstoupil do mnichovského SDLH, vstoupil jsem do muzea zatrpklosti, vzpomínek na odsun Němců z Čech. V cestě ke galerijnímu prostoru mě provázely dobové fotografie o deportaci Němců z českého pohraničí, německé kroje, písemné dokumenty byly všude, vzpomínka na válku nikde.
Výstavu jsem nainstaloval a těsně před vernisáží jednu ženskou figuru sedící na kufru nastříkal sprejem přes prso. Označil ji žlutým křížem, značkou.
Tento čin se setkal s nevolí a množstvím mentorujících, ublíženecko-podrážděných otázek.
Co jsem si to dovolil? Proč?
Byl jsem připraven a odpovídal: „To je jenom značka, jako značka na stromě v lese, označený strom je určen k pokácení, k deportaci z lesa“, „Označit strom, prosím, ale označit člověka, to přece nejde – ale ano, zajisté si pamatujete na židovské hvězdy“. „Proč vyhnání z ráje, tady nejde o Evu a Adama – ano také a také o Českou hymnu, zemský ráj to na pohled“.
Věděl jsem, že sypu sůl do rány. Věděl jsem, že tlaky zástupců povýšeneckého a ublíženeckého národa budou velké, otázky nekompromisní. Díval jsem se dotazujícím pamětníkům odsunu zpříma do očí a neuhnul, uhnutí by bylo vnímáno jak slabost. Aby jediné slovo nemohlo být pochopeno jinak, byl jsem vybaven profesionální překladatelkou.
Nebyl jsem nekompromisní, vedle emotivně silných soch jsem přivezl do Mnichova objekt – lavičku s názvem: „Lavička smíření“.
Když účastníkům vernisáže, odsunutým Němcům z českého pohraničí došlo, že v diskusi je nepřímo vyzývám, aby na jednu misku váhy položili své požadavky a na protilehlou svou vinu, otázky pominuly.
Překotně si začali sedat na „Lavičku smíření“ a na ni se se mnou, „umělcem z Krumlova“, fotit.
Lavička prostě zvítězila.
Vše skončilo dobře, měli jsme se rádi.
Po oficiální vernisáži a mém odjezdu domů byla výstava v tichosti před mnichovskou veřejností pečlivě utajena, plakáty odstraněny.
Samotná výstava pouze nastavila nezkreslené zrcadlo dávné historii, k ničemu jinému jsem pověřen nebyl, přesto rebelující Němci, odsunutí z Čech, pohled do vlastního zrcadla neunesli.
Úkol jsem splnil, vzniklo emotivně silné dílo, které na chvíli otřáslo sebevědomím SDL.
Nikdo, mimo uzavřenou společnost účastníků vernisáže, výstavu neviděl.
Proto jsem kolekci soch „Vyhnání z ráje“ natrvalo nainstaloval v Českém Krumlově v prostorách Mezinárodní galerie umění na 4. nádvoří zámku.
Na chvíli německé požadavky na zrušení Benešových dekretů ustaly.

Záhy, po oficiálním vstupu České republiky do Evropské unie, se vynořily znovu. Zákony Evropské unie se začaly nadřazovat zákonům jednotlivých států, Benešovy dekrety se staly překážkou pro společné soužití, pro ratifikaci Lisabonské smlouvy.
Čeští politici, ve snaze vyhovět ekonomicky silnějším státům Evropy, začali otvírat dějiny a tyto byli připraveni na objednávku měnit. Některé politiky osobně podezírám, že text Lisabonské smlouvy nikdy nečetli, ač s jejím zněním svým hlasováním vyjádřili souhlas.




Věci se sešly v kontextu


.. ..

V tomto čase, nového extrémního tlaku na vyjmutí Benešových dekretů z dějinného kontextu věcí evropských, se mi znovu vrátila vzpomínka z dětství. Vzpomínka na německý kufr z půdy domu, symbol prázdnoty, bolesti, zmaru, nemohoucna, symbol všech odsunutých a deportovaných lidí.
Tentokráte v naplnění úkolu cíleně opouštím osobní sochařské ambice, potlačuji své autorství, modeluji pouhý předmět, věc, objekt kufr s designem období 2. světové války. Tento kufr nadále odlévám do bronzu, posléze do litiny. Ke změně materiálu, záměně bronzu za litinu mě přivedla pokora. Bronzový kufr byl ještě moc „sochou“, litinový se stal „věcí“, městským mobiliářem. Ačkoli finanční náročnost na odlití obou materiálů je víceméně shodná, potlačení osobních ambicí dalo za pravdu „prostější“, méně efektnější litině.
V letošním roce 2010, 65 let po 2. světové válce, opět někteří čeští politici připouštějí znovuotevření otázky Benešových dekretů. Že tato slova vyřkl v předvolební televizní debatě čelní představitel ČSSD Jiří Paroubek, mi dalo onu pověstnou sílu rebela.

Rozhodl jsem se kolekci litinových kufrů představit veřejnosti na patřičném místě i za cenu, že projekt bude představen ve stádiu své rozpracovanosti. Raději dříve, než pozdě!
Židovská synagoga v Českém Krumlově se pro mě stala ojedinělou výzvou. V letošním roce jsou zde pozastaveny stavební a restaurátorské práce, prostor je vyklizený, prázdný, zabezpečený střechou, okny a dveřmi. Interiér je syrový ve své paměti a pravdě, devastovaný časem. Tento čas je vyjímečný, již se nebude v budoucnu opakovat, příští rok se bude interiér restaurovat, stane se krásným.
Věci se opět ojediněle sešly v čase a prostoru, co se má státi, stane se.
Prezentovaná kolekce litinových kufrů s názvem „Omlouvám se všem nuceně deportovaným“ není ještě dokončena, zbývá odlít ještě několik kufrů.
Této práci jsem věnoval více jak tři roky svého života a do odlití šestnácti litinových, bronzových kufrů investoval částku 1.104.000,- Kč.
V naplnění úkolu mi došly finanční prostředky, zbývá odlít posledních osm kusů.
Již jednou jsem se v naplnění tohoto úkolu setkal s pomocí, setkal jsem se s opravdovým přítelem, můžeš-li pomoci, pomož.

Kolekce je tvořena jednotlivými předměty, rytmicky se opakujícími, jako naše dějiny. Síla výpovědi spočívá v jejich zmnožení do konečného počtu 24.
„Každou hodinu se omlouvám“.
Kompozice kufrů vzniká v naději, že jednou, až přijde čas, osvícení politici Českého Krumlova najdou formu a prostor pro její trvalé osazení v exteriéru města, ve kterém vznikla a kterému je věnována. Předem říkám, že v takovém případě netrvám na uvedení mého autorství, výpověď zmnožených předmětů je nadřazena mému egu.
Věc spěchá.
Stále jsme označováni za ty, kteří se se svou minulostí ještě nevyrovnali.
Vyrovnejme se a buďme prvními!

Poslední válku vystřídala válka politická, válku politickou vystřídala válka ekonomická, pohleďme na současnost a na chvíli se zastavme.
Třeba v českokrumlovské synagoze.
K návštěvě synagogy vás srdečně zve krumlovský občan, díky Pánu Bohu sochař, kterému byl dán úkol, tento úkol začal dle svých možností naplňovat.

Proč jsou součástí expozice texty Lisabonské smlouvy a Benešových dekretů? Abychom si je konečně přečetli!

Postupně vzniká holý koncentrát, memento, českokrumlovský památník věnovaný všem odsunutým, deportovaným lidem této planety, všem lidem bez rozdílu ras a vyznání. Památník má vyzývat politiky, aby neopakovali chyby politiků předešlých, aby se nesnažili otevírat historii lidstva a tuto měnit, aby se z historie lidstva pouze učili býti lepšími.
Pakliže připouštíme možnost měnit historická fakta ve jménu spravedlnosti, musíme si položit zásadní otázku : „Kam až půjdeme?“, do doby před druhou světovou válkou, do doby ukřižování Krista, do doby před Kristem, do doby prvobytně pospolné?

Uvědomuji si nadbytečnou délku této výpovědi, jako bych se sám zaplétal a opakoval, jakoby se vše točilo kolem Němců a Čechů, kolem Lisabonské smlouvy a Benešových dekretů.
Nikoliv já se zaplétám a opakuji, zapleteně a opakovaně se dějí věci kolem nás. Osobně jsem pouze popsal fakta posledních padesáti let a tato chronologicky za sebou seřadil.
Věci se opakují a opakovat budou do té doby, dokud se s nimi sami nevyrovnáme.
S věcmi kolem nás se nevyrovnáme do té doky, dokud se nevyrovnáme sami se sebou.

S úctou

Miroslav Páral




Autorská fotogalerie - Miroslav Páral