Encyklopedie > Region Český Krumlov > Historie regionu Český Krumlov > Historie kultury v regionu Český Krumlov > Dějiny písemnictví regionu Český Krumlov

Pověsti a legendy regionu Český Krumlov


Rytířská zbroj v ohnivém kruhu, foto: Libor Sváček Běleč u Malšína
Ještě dnes si lidé ukazují místo ve skále, kde bydlel čert, který nejraději ze všeho obtěžoval v místním mlýně. Mlynář s mládkem si na pekelníka počíhali a zavřeli ho do dutiny vydlabané v dřevěném špalku. Když čert pochopil, že ho chtějí i s jeho dřevěným vězením rozříznout na pile, sebral všechny síly a vyrazil ze špalku ven. Z pomsty zapálil střechu mlýna, ale pak zmizel a navždy nechal celý kraj na pokoji.

Benešov nad Černou
Těsně před místem, kde říčka Černá opouští obec, spatřili lidé Pannu Marii. Stála na mohutném balvanu a máchala pleny. Po jejím zmizení zůstaly ve tvrdém kameni otisky stop jejích nohou a záhybů jejího pláště.

Nedaleko Benešova, v jeskyni pod mohutnou skálou, je ukryt nesmírný poklad, který se otevírá na Květnou neděli ve chvíli, kdy v blízkém kostele zpívají velikonoční pašije. Chudobná vdova s malým děckem vzala černou slepici, která má přinášet štěstí a vydala se za pokladem. Skála se otevřela, žena odložila dítě i drůbež a s náručí plnou peněz, šperků a drahokamů vyšla před jeskyni. V tu chvíli se skála zavřela a nešťastné matce nezbylo, než se vrátit domů. Byla bohatá; černá slepice jí přinesla štěstí, ale zároveň veliký zármutek, protože ztratila své dítě. Za rok se zoufalá žena opět vrátila k jeskyni, ovšem v tu chvíli už netoužila po majetku. Když se skála otevřela, popadla znovunalezené dítě a vrátila se šťastná domů.

Boletice
Když zemřeli dva umínění a hádaví boletičtí sedláci, byli pohřbeni v hrobech vedle sebe. Každou noc lidé slyšeli, jak se oba mrtví na hřbitově stále proklínají a spílají si, a to tak hlučně, že se obyvatelé v okolí vůbec nevyspali. Zpráva o hádavých nebožtících se nesla po okolí a vesnice se stala předmětem posměchu. Starý farář se obrátil až do Říma s prosbou o radu. Odpověděl sám papež, že kříže v hlavách obou hrobů mají být obráceny k sobě zády. Od té doby zavládl na boletickém hřbitově klid a mír.

Černá v Pošumaví
V krásné tiché noci jeli jednou dva muži z Černé do Pláničky opuštěným a pustým lesem. Najednou se zcela bez příčiny dal kůň do divokého běhu, těsně u vozu se ozvalo vřeštivé zařvání a záře jako od velikého požáru osvětlila stromy. Do vzduchu se vzneslo odporné zvíře podobající se ještěrce a z ocasu mu sršely jiskry. Oba muži věděli, že se jim zjevila příšera, které se říkalo dobytčí děs; plašila dobytek tak, že některé kusy hrůzou uhynuly. Také jejich kůň se nedal zvládnout a zastavil až v obydlené obci

Český Krumlov
Nedaleko Krumlova na křižovatce polních cest stály dvě kamenné sochy. Obě postavy si byly tak podobné, že jim lidé říkali kamenní bratři a zdaleka k nim přicházeli poutníci. Protože se u soch scházelo příliš mnoho lidí, dala městská radnice příkaz sochy odstranit. V místě, kde byly sochy vykopány, zely dvě hluboké jámy, které se ani největším úsilím nepodařilo zasypat. Obě sochy byly uloženy v kůlně, z níž za noci vycházelo zvláštní světlo a ozývaly se podivné hlasy. Šafář dvora zneklidněl a dal sochy opět postavit: jednu do kaple uprostřed statku, druhou do trojického lesa. A opět se u soch scházely zástupy lidí; tím ubývalo poutníků v blízkém Kájově. Znovu bylo vydáno rozhodnutí sochy odstranit. Na příkaz budějovické konzistoře dva muži s povozem zakryté sochy odváželi a všude, kudy jel onen těžký náklad, se samy od sebe rozezněly zvony kapliček a kostelíků. V Budějovicích pak všechny stopy podivného spřežení zmizely.

Když zestárnul bohatý krumlovský měšťan Gruntherer, který téměř přes noc zbohatl tak, že pomalu nevěděl, co s penězi, začal mít neklidné spaní. Přiznal se své ženě, že pro majetek a pro peníze upsal duši ďáblu. Ustaraná manželka běžela o radu ke krumlovskému prelátovi. Tento mocný pán, který dovedl účinně a strašně zaklínat duchy a ďábly, jediným slovem čerta předvolal a začal zkoumat listinu, co boháč vlastní krví před lety podepsal. Tu prelát zjistil, že mu ďábel sice předložil úpis, ale se jménem jiného krumlovského měšťana. Použil ještě mocnější zaklínadlo a čert musel přinést tu pravou listinu. Prelát oba úpisy spálil a tak zachránil oba měšťany před ohněm pekelným.

Na krumlovské skále měla v dávných dobách sídlo tlupa loupežníků, kteří ze zálohy přepadali pocestné i vozy se zbožím. Lapkové dbali, aby jejich zlé skutky neměly svědka, a všechny přepadené bez milosti pobíjeli. Jednoho dne jel tudy posel pana Vítka, když ho raubíři přepadli a zajali. Posel je varoval, aby si všimli, že slouží mocným Vítkovcům, ale lotři nedbali. Posla oběsili a usekli mu ruku, která křečovitě svírala listinu. Ruku s listem vhodili do brány sídla pana Vítka. Pán z Růže pak loupežnické doupě dobyl a vypálil. Aby už nikdy nemohlo být místo útočištěm loupežníků, přikázal vystavět zde pevný hrad na ochranu okolí. Kolem hradu se brzy rozrostlo město a vznikla potřeba nějak pojmenovat jeho ulice. První dlouhé ulici v podhradí bylo dáno jméno Latrán, podle pověsti na paměť oné loupežnické tlupy, neboť v názvu můžeme slyšet latinské slovo latro, které značí lotra a raubíře.

Nad kolébkou Petra Voka z Rožmberka se v noci objevovala ženská postava v bílém oděvu a k smrti děsila všechny chůvy. Konejšila plačící dítě a teprve, když usnulo, zase tiše zmizela. Bílé zjevení se objevovalo jako předzvěst zániku rodu. Když se po letech Petr Vok na Krumlov vrátil, nechal si od stařeny, která dříve byla jeho chůvou, přesně popsat místo, kde tenkrát tajemné zjevení Bílé paní zmizelo. Potom se po okolí rozkřiklo, že pan Vok odkryl ve zdi zámecké komnaty veliký poklad. Rektor jezuitské koleje byl svědkem dalšího zjevení; z okna zámku vyhlížela paní v bělostném oděvu, dům posléze opustilo sedm podivných světel, která směřovala údolím řeky k Rožmberku. Tyto úkazy byly doprovázeny hlasem zvonku nad branou.

Čertova stěna
Ďáblovi vadila stavba kláštera ve Vyšším Brodě, chtěl proto vytvořit v rokli hráz, která by zadržela vodu a klášter zaplavila. Pekelné síly svrhovaly obrovské balvany do řečiště Vltavy, ovšem práce měla být hotova než kohout třikrát zakokrhá. Pekelný kníže se zlými mocnostmi byli ale neúspěšní; po třetím zakokrhání černého kohouta skončila ďáblova moc. Na věži kláštera zazvonil zvon a čert musel pustit balvan, na kterém je dodnes znát otisk jeho pekelného pařátu.

Šermíři při souboji, foto: Libor Sváček

Velikému balvanu nad řekou Vltavou se říká ďáblova kazatelna a strmé skále plné kamenů pod ní Čertova stěna. Tato skála se za dávných dob nazývala Strašidelník. Podle dřívějších pověstí to bylo posvátné místo, kde staří Slované uctívali boha dobra Svatoroha. Křesťanství prý použilo staré báje k vytvoření nové legendy, v níž zlo představoval čert a dobro klášter ve Vyšším Brodě

Hrad Dívčí Kámen
Mladý Rožmberk Jošt pronásledoval laň, která mu u vysoké skály nad Vltavou pojednou zmizela. Místo ní se na skále objevila krásná bledá panna, pro níž Jošt ztratil srdce. Dívka nevěřila jeho slovům lásky nepodloženým žádným činem. Jako důkaz, že jeho slovo platí, postavil pan Jošt na skále pevný hrad a nazval své sídlo podle příčiny jeho zbudování Dívčí Kámen. Jiná pověst praví, že ona prostá pasačka pána z Růže nevyslyšela, ale ten nosil lásku k ní v srdci až do smrti a hrad nese název podle jejího kamenného srdce. Také se vypráví, že pan Jošt postavil hrad pro svých pět dcer jako úkryt před světskou zkažeností. Zlolajné jazyky daly pak do oběhu jinou pověst: pan Jošt jako nevázaný vášnivec, když se nabažil svedených žen, vodil je ke skále a ve vhodnou chvíli je srážel dolů do řeky. Kosti mnoha dívek leží dodnes na dně Vltavy, leč nikdo se neopovážil volat mocného Rožmberka před soud.

V rozvalinách hradu střeží skřítek veliký poklad. Kdo skřítka uvidí, pěkně ho pozdraví a nebude se mu vysmívat, poklad objeví. Zchudlý sedlák chtěl z rozvalin odvézt kámen na stavbu nového domu. Za jeho zády někdo kýchl. Sedlák řekl "pozdrav pánbůh", ale když nikoho neviděl, myslel si, že někdo ze vsi si z něho tropí posměch. Na třetí kýchnutí tedy odpověděl zaklením. V tu chvíli se setmělo, z puklin v kamenech vyskakovali roztodivní skřeti s píšťalami a bubínky a křepčili kolem ubohého sedláka. Pak se celý průvod rázem proměnil v tchoře, lišky, divoké kance a medvědy. Sedlák hrůzou omdlel. Poklad tedy dál čeká na dobře vychovaného člověka.

Dolní Vltavice
Při každodenní pastvě farářova stáda se před pasačkou objevila shrbená stařena, její jako sníh bílé vlasy jí zcuchaně a nepořádně visely do obličeje, ruce, nohy, krk i ramena měla pokryty mechem. Podivná stařena požádala pasačku, zda by ji neučesala; dívce se sice nechtělo, ale pak babce třesoucíma se rukama začala rozplétat a rozčesávat zaknocené vlasy. Když se dotkla stařeniny hlavy, poznala, že její tělo je studené jako led a po chvíli už děvče nemohlo pozvednout své náhle zkřehlé ruce. Stařena nasypala pasačce do zástěry trochu suchého listí a zmizela. Udivená dívka doma našla v šatech zapadlý krásný zlatý peníz. Mnozí pak tu podivnou, mechem porostlou ženu hledali, aby od ní také dostali tak štědrý dar.

Frýdava u Frymburka
V polích u potůčku je malá skalka, ďáblův kámen. Dnes už skoro celý zmizel, jak tam lidé lámali kamení na stavby; ale kdysi se na něm chudý chasník upsal vlastní krví ďáblu, aby mu pomáhal v hazardu. Mladíkovi se vedlo mnohem lépe než dřív, ale blížil se čas, kdy se měl dostavit k ďáblovu kameni, aby si ho čert mohl odnést. Po cestě tam se přiznal bohabojnému sousedovi ke svým nekalým spolkům. Soused společně s frydavským farářem chasníka s velikým úsilím vyrvali z ďáblových spárů a spasený mladík se dal na pokání.

Dva lesničtí mládenci zůstali jednou kvůli nečasu do rána v lese na seníku. Kolem půlnoci uslyšeli hluk štvanice a jeden z nich, který nechtěl dát najevo strach před strašidelným nočním lovcem, vykřikl do zvuků honby, že chce, aby mu divocí honci také něco ulovili. Ozvala se strašná rána a u vrat seníku ležela hnijící zdechlina srnce. Mládencům, ať dělali co chtěli, se nepodařilo mršinu zakopat a na lesníkovi, který na nočního lovce opovážlivě zavolal, utkvěl mrtvolný zápach, pro který se mu všichni vyhýbali. Až podle rady zkušeného starce z Frymburka si mladík si opatřil oltářní roušku, zabalil do ní mrtvého srnce a s největším přemáháním do mrtvého masa kousl. Tak se zbavil následků své nerozvážnosti.

Frymburk
Když se jednou sedlák pracující na louce u Frymburka nevracel dlouho domů, vydali se ho hledat. Ale na louce našli pouze jeho dřeváky. Zůstalo záhadou, co se s ním mohlo stát; až třicet let poté se najednou objevil v obci, a protože mu tenkrát odnesli dřeváky z louky, musel jít celou cestu v ponožkách. Vyprávěl, že se ocitl na onom světě, kde hořely spousty malých a velkých svíček a každá z nich znamenala život jednoho člověka. Každému pak dovedl říci, jak dlouho bude ještě živ a co ho čeká na věčnosti. Lidé, zvědaví na svůj posmrtný život, platili za jeho vyprávění, až ho místní farář uvěznil na faře, aby nemohl lidem prozrazovat tajemství z onoho světa.

Hodňov
Praděd šumavských velikánů, mohutná jedle, se před mnoha lety tyčila v lese u hornorakouské hranice. Podobný obr rostl tehdy v Bavorském lese; to byla prabába. Ve chvíli, kdy praděd stromů padl pod sekerami dřevorubců, otřásl se i statný kmen prabáby a také její vrchol padl k zemi.

V okolí Hodňova se o polepšení karbaníků a rouhačů starali čerti. Když jednou vášnivý karbaník chtěl zvednout kartu spadlou na zem, všiml si, že jeho neznámí spoluhráči mají kopyto. Zděšeně utekl; místo vyhraných peněz měl v kapsách jen koňský trus. Strašlivého rouhače zase ďábel popadl do drápů a mrštil s ním do louže. Na chlapce, který klel, se děsivě šklebil jiskrami žhnoucí pekelník z lípy nad pramenem. Není divu, že všichni tito hříšníci se rázem polepšili.

Z hodňovského rybníka pojednou zmizely všechny ryby a každá nová násada ihned uhynula. Nešťastnému baštýři poradil potulný rybníkář, že musí zlé kouzlo mrtvé vody zlomit živou obětí nevinného dítěte. Baštýř se vydal do kraje, chytil malé cikáně, zavřel je do sudu a hodil do vody. Rybník znovu ožil; bylo v něm tolik ryb, jak nikdy dříve. Jen baštýře tížilo svědomí, že zlou kletbu zrušil zlým skutkem a utratil lidský život. Trápením rychle zestárnul a onemocněl. Tu náhodou vyslechl vyprávění potulného cikána o tom, že ho jako dítě chytil jakýsi šílený sedlák a zavřel do bečky; víko bylo ale špatně zatlučené, a tak se cikáněti podařilo utéct. Od té chvíle starý baštýř mohl zase klidně spát.

Horní Planá
Majitel Hamerského mlýna Höpfler se nebál ani smrti, ani ďábla. Jeden z několika chasníků, kteří chtěli vyzkoušet mlynářovu odvahu, se převlékl za čerta a s pekelným mumláním vrazil v noci do světnice. Mlynář šel klidně ke stolu, vzal nůž a výhružně se ptal, zda čertovský návštěvník má krev červenou nebo černou. Když se s nožem přiblížil, vzali zlomyslní chasníci nohy na ramena.

Ve vsi u Horní Plané žili dva sousedé: jeden hospodařil bídně a vysedával po hospodách, druhý byl pilný, přičinlivý a střídmý a jeho statek vzkvétal. Nanicovatý hospodář se užíral závistí a příčinu sousedova úspěchu přičítal kouzlům a čárům. V ukrutné zášti zapálil prosperující statek. Vida následky svého činu, prosil pohořelého souseda, aby mu zlý skutek odpustil a slíbil, že na stavbu nové usedlosti dá jako pokání zdarma dříví ze svého lesa. Když se vyhořelý soused vypravil se za žhářem se svědky pro potvrzení jejich úmluvy, našli špatného hospodáře ležet na břiše s tváří zabořenou do otvoru v ledu mělkého potůčku. Sám ďábel ho silou přinutil k tomu, aby si vzal život, protože nechtěl přijít o duši, kterou by sousedovo odpuštění spasilo.

Na statku sloužili dva stejně staří pacholci: jeden byl hubený a vyzáblý, den ode dne se tratil před očima, druhý zase zdravím a silou jen kvetl. Nemocný se svěřil svému silnému kamarádu, že každou sobotu o půlnoci ho selka proměňuje v koně a jezdí na něm na vrchol Třístoličníku na čarodějnický sabat. Silný čeledín mu chtěl pomoci, a tak si v sobotu vyměnili místa v posteli. O půlnoci selka skutečně proměnila siláka v koně; když dorazili na Třístoličník, uvázala ho u stromu a čeledín se díval na ohavnosti páchané při setkání čarodějnic. Podařilo se mu shodit uzdu, objevil se ve své lidské podobě, přehodil selce postroj přes hlavu a proměnil teď v koně ji. Bitím a kopáním ji hnal vzduchem do Horní Plané, vzbudil kováře a požádal ho, aby bránícího se koně okoval. Když šel sedlák druhý den budit svou ženu, našel ji s přibitými podkovami na rukou i na nohou. Selku pak jako čarodějnici sloužící čertovi odsoudili a veřejně upálili.

Zbožný farář z Horní Plané si umínil, že bude ze všech sil potírat čarodějnice, které se v té době rozmohly a lidem škodily. Nejobávanější byly ty, které přinášely bouřková mračna a kroupami utloukaly úrodu. Nad Horní Planou se však takové bouřky nikdy nedostaly; farář posvětil kostelní zvony zvláštním žehnáním a jejich hlas pak měl moc zahnat každou bouři i s čarodějnicemi. Jednou přišel nečas tak prudce, že kostelník nestačil doběhnout z pole do zvonice. Farář vystřelil do mraků svěcenou skleněnou kulí, vítr se utišil a před kostel se shora snesla nesmírně ošklivá stará žena. Byla v ní poznána čarodějnice a lidé snesli velkou hromadu dříví, aby ji upálili. Čarodějnici bylo splněno poslední přání: klubko vlny, které jí podali, vyhodila k nebi a jako blesk vyjela do oblak. Mocnostem pekelným se sice podařilo zachránit svou služebnici, ale úroda zůstala nepoškozená.

Hořice na Šumavě
Hořičtí obyvatelé se obávali jednoho měšťana, který svých podivných, ve světě nasbíraných znalostí dovedl využívat ke svému prospěchu. Zloděje, který mu chtěl ukrást z chlívku vepře, přimrazil pomocí svěcené křídy a magie na celou noc a teprve ráno ho slovem propustil. Ovšem chudou babku, která mu kradla jetel, onen měšťan nešťastnou náhodou usmrtil. Zaspal a přimraženou zlodějku spálilo ranní slunce na popel. Od té doby konal nešťastný muž pokání formou pětadvaceti poutí do Mariazell. Na poslední cestě ho přepadla velká únava a on, zmožen pocitem zoufalství, se na stromě v lese u cesty oběsil.

Boží soud, foto: Libor Sváček

Tvrz Chlum
K chlumecké tvrzi se vztahuje pověst o tajemné podzemní chodbě, která zde měla začínat a vést hodinu cesty daleko za vesnici.

Kájov
Mnicha, který věřil, že jedině svatá Panna Maria Kájovská mu může vyprosit odpuštění a prominutí, na jeho pouti přepadli lupiči a usekli mu hlavu. Mnichova hlava se kutálela dál, vzdychala a volala, že chce kněze, že se chce vyzpovídat. Teprve až ubohá hlava, pokrytá krví a blátem, dorazila se svou prosbou do kájovského poutního kostela a farář z krvavých úst vyslechl zpověď a udělil rozhřešení, volající ústa umlkla a oči se zavřely. Mnichova hlava i tělo, které donesli poutníci, spočívají v hrobě na kájovském hřbitově.

V odlehlé usedlosti nedaleko Kájova umíral hamižný sedlák a jeho dědicové slíbili, že mu v rakvi podloží hlavu podhlavníkem, na kterém umíral. Když pak začali shánět dědictví a nemohli se dopočítat, napadlo je, že si nebožtík vzal své peníze do hrobu. Rakev vykopali a otevřeli; nebožtík v ní ležel na břiše a ztuhlýma rukama objímal polštář s penězi tak pevně, že příbuzným nezbylo než rakev zatlouci a pohřbít skrblíka znovu i s jeho pokladem.

U zříceniny hradu u Kájova býval vidět za nocí kočár tažený koňmi frkajícími oheň a v kočáře sedící paní v černém šatě se zlatým klíčem v ruce. Pod zříceninou se někdy otevírá vinný sklep plný sudů, ovšem vchod střeží obrovský vzteklý černý pes. Jednou v těch místech si chudá žena radostně nabrala plnou zástěru dukátů, ale všimla si šedivého mužíčka, který za ní křičel, že nese kuřince. Opravdu, v zástěře nic jiného nebylo. Vztekle ji vysypala, ale doma našla jeden zlatý dukát zapadlý za pentli. Jindy zase malý chlapec přinesl zpod zříceniny hradu čtyři žlutá kolečka, a když je ukázal doma, byly to dukáty. Nepříjemná věc se stala čeledínovi, který na tom místě večer prozpěvoval - neviditelná ruka mu dala pořádnou facku a tak tak utekl psovi s planoucíma očima.

Při požáru kájovské fary a školní budovy byl značně poškozen i kostel. Začal se stavět nový kostel, a to v místech, kde dodnes stojí kaple Božího těla. Práce rychle postupovala, ale v noci se ozval podivný rachot a ráno našli staveniště pobořené. Kamení bylo přeneseno a srovnáno na jiném místě. To se opakovalo po tři noci, takže posléze bylo rozhodnuto postavit kostel tam, kde každé ráno lidé našli podivuhodně připravené stavební kameny. Také se vypráví o pokrývači, který se při dokončování posledních prací na střeše kostela zřítil dolů. Přihlížející strnuli hrůzou, ale řemeslník vstal bez nejmenšího zranění, sebral své nářadí a šel zas po své práci.

Poblíž kostela se nacházela v kamenné kapli studánka se zázračnou vodou, kterou vyhledávalo mnoho nemocných lidí. Jedním z nich byl i rychtář z nedalekého Záhorkova, jenž byl ochrnulý na obě nohy a velmi trpěl neustálým upoutáním na lůžko. Jedné noci měl živý sen, v němž se mu ukázala milostná socha Panny Marie Kájovské, jež k němu promluvila a vyzvala ho, aby se omyl v léčivé vodě z kájovské studánky. Rychtář uposlechl, neboť měl ve velké úctě zázračnou sochu kájovské divotvůrkyně, o níž se vyprávělo, že za nocí září, zalita nebeským jasem, obklopena prozpěvujícími anděly. Rychtář se nechal umýt vodou ze studánky, pro kterou poslal čeledína. Upadl poté do hlubokého spánku, když procitl, zjistil, že je uzdraven a může opět chodit.

Tvrz Kladenské Rovné
Do rybníka, který byl později vysušen a přeměněn na louky, spadla kdysi z hráze stará služka. Ve strachu z utopení prosila tamního vodníka o záchranu; hastrman ji zavedl do svého příbytku před kolovrat a nařídil jí upříst len na své nové šaty. Nebohá žena předla už tři roky, ale lnu neubývalo. Až jednou se jí ve snu zdálo, že má přadeno otočit. Učinila tak a rázem byla s prací hotova. V tu chvíli se ocitla doma s brašnou plnou dukátů.

Jednu mladou ženu ze vsi ochránila před zlou mocí Panna Maria. Děvče sekalo trávu a najednou se pod ní zachvěla země a před ní se s podivným smíchem objevil čertův mládenec. Polomrtvá strachy se dívka bezděčně zachytila nedalekého kamene. Když se vzpamatovala, ďábel zmizel a v kameni, o který se opírala, spatřila otisky bosých nohou. V dáli zahlédla ženu v dlouhém plášti s dítětem v náručí.

Kleť
Na nejvyšší hoře Blanského lesa stál pevný hrad a v něm spravedlivě vládl vladyka Hrozen. Měl jedinou dceru, dobrotivou a sličnou, které říkali Krasava. Ucházelo se o ni mnoho ženichů a zvláště švarný mladík snědých tváří a jiskrného pohledu, o kterém se proslýchalo, že je to sám Belzebub. Když kníže pekel poznal, že jeho proměna je prozrazena, přísahal pomstu za to, že dostal od Krasavy košem. Jednoho dne, když všichni z hradu odjeli na lov, rozpoutal Belzebub nad Kletí děsivou bouřku; lámal pevné hradby hradu a metal kamení do všech stran. Bludný mnich, který šel náhodou okolo, zdvihl kříž a zahnal Belzebuba do pekel. Balvany ležící dodnes na temeni Kleti jsou zbytky onoho mocného sídla rozkotaného ďáblem.

Hrad a klášter Kuklov
Při vpádu švédského vojska do kuklovského kláštera bylo pobito několik mnichů a zbytek řeholníků, kteří nestačili uprchnout tajnou podzemní chodbou, byl pochytán a pověšen na velké lípě před klášterem. Jeden se zachráněných mnichů, zbožný bratr Erazim, se po této události usadil v hlubokém hvozdu Blanského lesa, kde si na mýtině u skalního převisu zřídil poustevnu. Poustevník, dlící neustále na modlitbách a žijící pouze ve společnosti ochočené laně, se stal brzy vyhledávaným duchovním rádcem venkovanů z okolních vesnic. Jedné tuhé zimy však roztrhala poustevníka divá zvěř. Zbytky jeho těla pochovali vedle poustevny. Od té doby se toto místo nazývá U černého muže na památku zbožného poustevníka, který označení černý muž získal díky barvě svého řeholního hábitu.

Hrádek Louzek
Na strmé skále nad Malší jsou trosky hradu Louzek, jehož majitelem byl zlý a krutý rytíř. Jednou přišel na hrad poutník z Jeruzaléma a varoval ukrutného hradního pána před spravedlivým trestem. Rytíř nedbal a vsadil nebohého poutníka do hradního sklepení, kde ho sužovali hadi, štíři, netopýři, mloci, ropuchy a krysy. Když vězeň zemřel, rozlezla se tahle odporná havěť po celém hradu. Zděšení obyvatelé uprchli a krutého pána ti jedovatí tvorové zaživa ukousali. Od té doby byl hrad neobydlen a poslednímu majiteli, který s nářkem a kvílením prochází v noci rozvalinami, už není pomoci.

Jednou na Štědrý večer ze selského dvora pod hradem utekli z vepřince vepři a pasák se rozběhl za nimi. Ztracené stádo nebylo k nalezení, až zase o vánocích se prasata i s pasákem objevila na dvoře. Hoch pak vyprávěl, že honil vepře v podzemních sklepeních Louzku; ovšem netušil, že to trvalo celý rok.

Ve zříceninách hradu sídlili strašliví loupežníci. Ze sklepů vedla podzemní chodba ke staré lípě a u ní lupiči natahovali v noci drát se zvonem. Když se zvon rozezněl, vyběhli z úkrytu a ubohého pocestného oloupili, zabili a zakopali pod kořeny lípy. Po rozpadu loupežnické tlupy zůstal v chodbách hradu poklad. Kdo by našel zbytek staré lípy a chodbu, může si poklad vzít, ovšem polovinu musí věnovat na zbožné účely.

Pernek
Podivné, ale účinné protipožární opatření učinil jeden kominík, když po zásahu blesku začal hořet dřevěný dům uprostřed obce. Kominík se krátce pomodlil a začal okolo už hořících stavení co nejrychleji obíhat tak, aby po jedné straně měl vždy usedlost, kterou oheň ještě nezachvátil. Plameny jako by mu chtěly zabránit v dokončení kruhu kolem vesnice, ale všechen oheň, jakmile ho kominík minul, začal hasnout a slábnout. Tak se stalo, že shořely jen čtyři usedlosti a vše ostatní zůstalo zachráněno.

Hrádek Pořešín
Ohromný balvan nad řekou Malší má na vrcholu prohlubeň, ve které smývali krev raubíři sídlící na pořešínském hradě, aby vstoupili na hrad s čistýma rukama. Balvanu se říkalo krvavá mísa. Pán z Pořešína se svou loupežnickou tlupou přepadal kupecké vozy na obchodní cestě do Rakouska. Pověst praví, že po dobytí Pořešína byl loupeživý rytíř oběšen na plané hrušce, ale říkalo se také, že byl sťat u onoho balvanu a jeho hlava byla pohozena do prohlubně jako potrava krkavcům. Za své zlé skutky musí rytíř z Pořešína v noci obcházet trosky hradu. Jednou se pořešínský pasák vydal k rozvalinám hledat poklad. Zjevila se mu strašlivá ženská příšera a dala mu poučení jak vysvobodit zakletého rytíře a poklad najít. Když pasák měl už téměř celý strastiplný úkol za sebou, zaslechl hlas, který na něho volal, že má dobytek v žitě. Byl mladík dbalý povinností, takže zapomněl na své poslání a otočil se; v tu chvíli bylo všechno to tam a k vyzvednutí pokladu ani k vysvobození rytíře nedošlo. Zrušit kletbu mohly pak už jen děti, které byly kolébány v kolébkách vyřezaných ze tří lip ve vsi rostoucích. Nějaký sedlák sice zasadil v Pořešíně tři lípy, ale udělal z nich necky; takže rytíř z Pořešína čeká na své vysvobození dodnes.

Hrad Rožmberk nad Vltavou
Jako na jiných hradech a zámcích patřících Rožmberkům, tak i na hradě Rožmberku se zjevuje Bílá paní, která za nocí prochází hradem a barvou svého oděvu oznamuje blížící se události. Černý šat znamená tragické zvěsti, naopak bílá barva přináší zprávy dobré. Naposled prý byla Bílá paní spatřena v době II. světové války, kdy svojí přítomností vyjádřila nesouhlas s nacistickou vlajkou umístěnou na věži. Předobrazem Bílé paní je Perchta z Rožmberka (1429-1476), dcera Oldřicha II. z Rožmberka, která se utrápila v nešťastném manželství.

Rožmitál na Šumavě
Kdysi jeden mlynář uviděl na louce hada se zlatou korunkou na hlavě. Rozprostřel na zem bílý šátek, had se připlazil a korunku tam odložil. Mlynář s šátkem rychle utíkal domů, pevně zavřel všechna okna i dveře. V tu chvíli se tisíce hadů se syčením vrhaly proti zavřeným vratům a okenicím domu muže, který oloupil jejich královnu o korunu. Ale marně. Od té doby se ve mlýně všechno zdárně dařilo.

Rychnov nad Malší
V kostele Sv. Trojice je vytesána do kamene příhoda kupce, který se s myškou pobíhající okolo něho rozdělil o chleba. Myš mu za to přinášela ze svého úkrytu malé kousky zlata. Kupec klackem odkryl zeminu a našel zlatý poklad; jeho polovinu rozdělil v Rychnově mezi chudé a za druhou půlku pokladu nechal vystavět kostel.

Když Panna Maria procházela okolím obce, vystoupila na velký kámen, aby se rozhlédla. Kámen se rozlomil a vytvořila se puklina, která se od té doby neustále rozšiřuje. Až bude široká natolik, aby tudy projel naložený vůz, nastane konec světa.

Poutní kostel Svatý Kámen
Roku 1634 porazil zedník z Rychnova nad Malší Šimon Stepinger strom rostoucí poblíž posvátného kamene, aby měl dřevo na otop. Když však doma topil dřívím z uvedeného stromu, přiblížila se jeho tříletá dceruška k ohni tak neopatrně, že se na ní vzňal oděv. Zoufalý otec těžce popáleného dítěte si dělal výčitky, že porazil strom na posvátném místě, a svého činu hluboce litoval. Vroucně vzýval Pannu Marii Těšitelku zarmoucených, aby zachránila jeho dítě. Modlitba byla vyslyšena a dcerka se brzy uzdravila. Zpráva o této události se rychle rozšířila a lidé začali hojně navštěvovat podivuhodný kámen, kde prosili Pannu Marii o pomoc v nejrůznějších záležitostech.

Svéráz, hřbitov

Velešín
Kolem Velšína se v noci zjevovala světýlka - bludičky. Byly to duše lidí, kteří za svého života přesazovaly mezníky ohraničující jejich pole. Po smrti byly duše oněch zlodějů proměněny v bludná světýlka a zjevují se právě v těch místech, kde svého souseda okradli o kus pole či louky.

Jiná bludná světýlka jsou dušemi sebevrahů, kteří po své smrti byli pohřbeni mimo posvěcenou půdu hřbitova. Duše nebudou mít klid, dokud někdo jejich těla řádně nepohřbí.

Jednou jel jeden forman v noci od Velešína do Netřebického kopce. Najednou měl na voze tolik bludných světýlek, že nemohl jet dál. Ze strachu se začal modlit, ale čím více se modlil, tím více bludiček na voze přibývalo. Forman tedy začal klít - a bludičky rázem zmizely a on mohl pokračovat v cestě.

Naposled byla bludná světýlka u Velešína pozorována v únoru roku 1882.

Vítkův Hrádek
O rodinných sklonech k sebevraždě a lidské zlobě vypráví příběh ze samoty nazývané Růžový Vrch, kde žil chudý lesní dělník s mnoha dětmi. Když mu zemřela žena, našli ho v lese oběšeného. Jeho bratr, který si v márnici uvědomil, jaká je to hanba pro celou rodinu, se neudržel a mrtvému vyťal políček. Od té doby ale musel na mrtvého bratra neustále myslet; litoval svého činu i toho, že se nepostaral o bratrovy děti, až se po čase ve své chalupě oběsil. Nejmladší bratr, veden zřejmě rodinnou tradicí, aby zvědavcům kolem ukázal, oč je lepší než mrví sourozenci, dal nebožtíkovi políčky dva. Zlomyslní lidé ho uráželi, nadávali mu a vysmívali se jeho utrpení do té míry, že se oběsil na lípě za vsí. Ani jednomu z nebožtíků nebyl popřán hrob v posvěcené půdě, všichni byli bez kněze zahrabáni na pustém místě.

V lese, který obklopoval zříceninu Vítkova Kamene, i od kostela sv. Tomáše slýchávali lidé v noci volání a nářek. Hajný, který chtěl té věci přijít na kloub, se ukryl nedaleko kostela a o půlnoci uviděl přízrak bez hlavy, jak v kněžském rouše sedí na balvanu a předříkává slova svaté mše. Když kněz ukončil modlitbu, měl už na ramenou hlavu se zarmoucenou a sklíčenou tváří. Uviděl hajného a smutně mu vyčetl, že zmařil sto let jeho pokání. Kaje se prý za to, že jako kněz kvůli ženě znesvětil své kněžské poslání a poté si sáhl na život. Za trest musí tisíc nocí v lese sloužit mši. Na radu faráře se obyvatelé okolních vsí pak začali za zbloudilého kněze denně modlit a od té doby noční nářek z lesů už slýchán nebyl.

Klášter Vyšší Brod
Na místě, kde nyní stojí klášter ve Vyšším Brodě, bývala dříve dřevěná poutní kaplička svaté Anny, kam se jednou vydal pan Vok. Hladina řeky po deštích stoupla, brod byl vysoký a jezdce i s koněm začal unášet dravý proud. V úzkosti učinil Vok slib, že vyvázne-li z nebezpečí, vedle kapličky postaví klášter a kostel. Jiná pověst praví, že pan Vok z Rožmberka založil klášter jako poděkování za svůj šťastný návrat z vojny v Bavořích.

Podivné věci se děly v malém lesíku u Vyššího Brodu. Dvě ženy sbírající klestí najednou spatřily lovce, který stál u městské brány podivuhodně krásného města s paláci a věžemi a zval ženy dovnitř. Polekaly se obě a ve strachu se jedna druhé ztratila. Teprve, když jedna svlékla kazajku a obrátila pravý rukáv, zjevení zmizelo a ona poznala cestu z lesa. Obě ženy tak v malém lesíku probloudily celý den.

Umíral zlý a skoupý sedlák z jedné vsi u Vyššího Brodu; když kněz, který ho přišel zaopatřit, otevřel schránku s připravenu hostií, zjistil, že hostie zmizela. Rychle spěchal do kostela pro jinou, ale lakomý sedlák mezitím skonal. Po čase nový majitel statku při stavebních úpravách našel pod prahem běloskvoucí neporušenou hostii, kterou donesl do kostela. Faráři se pak přiznala jedna žena, že tomu zemřelému lakomci poradila vložit pod práh chléva posvěcenou hostii, aby jeho dobytek prospíval. Tím se vysvětlilo, proč bezbožníkovi nebylo dovoleno přijmout svátost umírajících.

Nedaleko Vyššího Brodu usedla na vysoký kámen žena s dítětem v náručí. Z odpočinku ji vyrušili povykem a práskáním bičů pasáci. Když se přihnali k místu, kde před chvílí ženu s dítětem viděli, rázem zmlkli. Po Panence Marii zůstaly v kameni vytlačeny stopy bosých nohou a sedátko.

Klášter Zlatá Koruna
Přemysl Otakar II, král železný a zlatý, jako dík za vítězství nad Uhry v bitvě u Kressenbrunnu dostál svému slibu vystavět slavný klášter. Klášteru bylo dáno jméno Svatá čili Trnová Koruna, neboť král Přemysl obdařil klášter svatým ostatkem - trnem z trnové koruny, kterou měl na hlavě Kristus při ukřižování. Relikvie byla vsazena do zlata, a tak se původní název neujal. Brzy se klášteru začalo říkat Zlatá Koruna, a to jméno už mu zůstalo.

Zlatokorunský opat se dověděl, že pan Vilém z Rožmberka, kterému klášter zbudovaný na panství jeho rodu byl trnem v oku, namluvil císaři, že klášter Zlatá Koruna je téměř opuštěn, a proto bez užitku. Na cestě už byl císařský úředník, aby situaci prošetřil. Před jeho příjezdem opat svolal všechny mnichy z okolí, své poddané z okolních vesnic i čeleď a oblékl je do mnišských kuten. Posadil je k mohutným latinským knihám a nařídil, že nikdo z nich nesmí promluvit, aby neprozradil svou nevědomost. Císařský úředník tedy všude spatřil skupiny mnichů zahloubaných do četby latinských knih, ale nikoho z nich se neodvážil na nic zeptat, aby neprojevil svou vlastní neznalost. Zpráva, kterou podal císaři o životě v klášteře byla zřejmě kladná, neboť klášter Zlatá Koruna zůstal ušetřen a snahy dobyvačného Rožmberka vyšly naprázdno.

K jedné vzrostlé lípě na klášterním nádvoří se pojí pověst, která vysvětluje kápovitou podobu jejich některých listů tím, že to má být vzpomínka na mnichy, oběšené zde husity v 15. století. Kápovité listy však vznikají na lipách častěji a důvodem srostlých řapíků listu, který pak tvoří jakýsi kornoutek, je vlastně nemoc stromu, viróza. Zmiňované události neodpovídá ani stáří této lípy, která byla vysazena asi před dvěma sty lety.

Zvonková
Za třicetileté války tudy táhlo po rozmoklé cestě švédské vojsko; vozy se bořily v bahně a nezbylo, než část kořisti odhodit. Po letech při opravování rozježděné cesty byl v zemi nalezen zvon. Osada patřila k majetku Jana Kristiána I. z Eggenberku, který jednou při prohlídce svého panství obdivoval krásnou kytici modrých zvonků, kterou přijal jako pozornost od svých poddaných. Když se pak rozhlédl, uvědomil si, že i lesy kolem mají tvar zvonu. To rozhodlo, že dal novému sídlišti tak půvabný název.

Další informace :
Pověsti a legendy o zámku Český Krumlov
Pověsti a legendy města Český Krumlov

(zfst,hj)